Archiv štítku: Duch Svatý

Falešní proroci vs. Duch svatý

Dnes bych trochu rozvinul minulý článek o Pravdě. Asi se ptáte proč?, ale opravdu mi vadí samospravedlnost některých rádoby křesťanů, kteří svými názory dehonestují jediného pravého Boha, našeho pána Jehovu. Takže, pojďme na to.

Prorok – původně oznamoval Boží výroky, ale pokud uvážíme, že se tyto výroky v zásadě vždy týkají budoucnosti (ze strany proroka), tak můžeme říci, že prorokování je informování o budoucnosti (u pravých proroků) a o „tipování“ budoucnosti u falešných proroků. Proroctví falešných proroků má většinou ještě jednu společnou vlastnost – jde o chlácholení posluchačů ve smyslu „nebojte se, nic se vám nestane“ (typicky nauka o vytržení před velkým soužením). Falešný prorok říká to, co chtějí posluchači slyšet.

Dnes tito rádoby proroci sami sebe přesvědčují, jak obdrželi Ducha svatého a tudíž ve vlastních očích šíří Boží pravdu. Ale co nám říká Bible?

Jan 16:13 až však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do vší pravdy, neboť nebude mluvit sám od sebe, nýbrž bude mluvit, cokoli uslyší, a bude vám zvěstovat budoucí věci.

Opravdu je člověk, který šíří nesmyslnou nauku o trojici, nauku o věčném utrpení v pekle, o věčném životě v nebi, o vytržení (dokonce ještě před velkým soužením, což, protože se to již týká predikce budoucnosti, je proroctví) a mnohých dalších bludných nauk, opravdu je takový člověk pomazán Svatým duchem? Určitě ne.

Svatý duch je i Duchem pravdy (viz text výše Jan 16:13).

Je to samozřejmé, protože zdrojem Ducha svatého (pěkný článek je zde) je Bůh Otec:

[CSP] Židům 6:18 abychom skrze dvě nepohnutelné skutečnosti, v nichž není možné, aby Bůh lhal, …

Je-li tedy nemožné, aby lhal Bůh, je nemožné, aby lhal jeho Duch a v tom případě je stejně nemožné aby lhal ten, kdo Božího Ducha svatého obdržel.

Z čehož vyplývá logický závěr – pokud lidé šíří nebiblické nauky jsou falešnými proroky a žádným Svatým duchem nejsou pomazáni. Jak je to možné? Jsou oklamani Satanem a jeho démony. A je tomu stejně jako u Satana – jsou přesvědčeni o své vlastní výjimečnosti (často to lze i vypozorovat z jejich psaného textu nebo videí. Nejsou schopni ani jen pohledět nezaujatě na danou problematiku, kterou tak plameně zastávají). A dnes je takových falešných proroků přehršel. Proč? Zaprvé Písmo nám říká (o času konce):

[CSP] Matouš 24:11 Také povstanou mnozí lživí proroci a mnohé svedou.

A za druhé* – podívejme se na falešného proroka někdy v desátém století. Kolik asi lidí mohl ovlivnit? Své nejbližší okolí. Deset, dvacet, padesát? No celkově nic moc. Ale dnes? Když má skoro každý přístup k internetu, je jen otázkou peněz na propagaci a to, jak výřečným influencerem je daná osoba. A když  ještě budou pomáhat Satan s démony, tak kolik tisíců, desetitisíců, statisíců… lidí „oblbne“? Ano, dnes, ke konci věků, je daleko jednodušší šířit tyto lži o našem Jediném Bohu.

Ano, píšu rovnou lži. I když pro lež je v současnosti mnohem používanějším slovem slovo omyl. Možná jsem staromilec, ale podle mne, když něco není pravda, tak je to lež a nic jiného. A jestli lžu úmyslně nebo neúmyslně – stále přece lžu. A pokud navíc takto lžu veřejně? No tím spíše je to lež. Satan umí skvěle manipulovat s pravdou, takže i jednoznačnou nepravdu zjemní na „pouhý omyl“ anebo dokonce „nedorozumění“, aby to z daného lháře smylo jakoukoliv vinu. Pokud si něco nalhávám sám sobě, je to sice blbé (a snad mi někdo v budoucnu pravdu vyjeví), ale alespoň z druhých nedělám syna Gehenny (pokud by mi uvěřili):

[CSP] Matouš 23:15 „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože obcházíte moře i souš, abyste získali jednoho proselytu; a když se jím stane, děláte z něho syna Gehenny, dvakrát horšího, než jste sami.

Z toho pak logicky vyplývá i

[Pavlik_JJ_CZ] Jakubův 3:1 Nechtějte mnozí být učiteli, moji bratři; vězte, že se nám dostane těžšího  rozsudku.

Letničtí o sobě tvrdí, že obdrželi Ducha svatého. Charismatici o sobě tvrdí, že obdrželi Ducha svatého. I příslušníci některých jiných církví či samostatných sborů o sobě tvrdí, že obdrželi Ducha Svatého. Pak je zajímavé, že mnohé nauky a tvrzení jedněch jsou v přímém protikladu k  naukám druhých. A všichni jsou (podle svých vlastních slov) obdarováni Duchem svatým? Je jasné, že minimálně jedna strana je pod vlivem satana a lže. Já si osobně myslím, že obě, protože pokud má někdo dar Ducha Svatého, tak to nevytrubuje do světa, ale chová se skromně jako Pán Jehošua:

[CSP] Mt 16:20 Tehdy přísně domluvil svým učedníkům, aby nikomu neřekli, že on je Mesiáš.

A pokud Ty, čtenáři, máš skutečně dar Ducha svatého, jsi požehnán. Ale to Ti vlastně ani nemusím psát.

* nebyl jsem si jist, jestli je správně zaprvé nebo za prvé, tak jsem se podíval a je to významově i pravopisně rovnocenné (předložka + číslovka, tedy zadruhé i za druhé atd.)

Podporují některé biblické verše nauku o trojici?

Asi nejznámější verš používaný na obhájení nauky o trojici je:

Matouš 28:19-20 odeberte se [tedy] a všechny národy získávejte za učedníky, křtěte je ve jméno Otce a Syna a Svatého Ducha a vyučujte je dodržovat všechny věci, kterékoli jsem přikázal vám. A hle, já jsem s vámi po všechny dni, až do skončení věku.

Co je vlastně křest? Je to ponoření do vody, které symbolicky představuje poddání se pravdě ve svatém Duchu. Proč se to má dít ve jméně Otce není třeba vysvětlovat. Má to být ale také ve jméně Syna, protože jej Otec posvětil a poslal, což znamená, že příjímáme i toho, koho Otec ustanovil jako autoritu abychom jej poslouchali. Proč však i ve jménu Ducha, když Duch není samostatnou osobou? Protože mohli existovat lidé, kteří věřili v Jehošuu Krista, ale o Duchu Svatém řekli:

[CSP] Skutky apoštolské 19:2 Řekl jim: „Přijali jste Ducha Svatého, když jste uvěřili?“ Oni mu odpověděli: „Ne, vždyť jsme ani neslyšeli, že je Duch Svatý.

Učedníci Jana Křtitele věřili v Pána Jehošuu, protože Jan „… křtil křtem pokání a lidu říkal, by uvěřili v toho, jenž měl přijít po něm, to jest v Jehošuu.Skutky 19:4, ale o Duchu Svatém se dozvěděli až od Pavla:

Skutky 19:6 a když na ně Pavel položil ruce, přišel na ně Svatý Duch, i mluvili jazyky a prorokovali;

Věřící, kteří se dávali pokřtít měli to, že Svatý Duch už byl poslán vědět. Proto měl být křest i ve jméně Ducha. Připomeňme si další skutečnost, která zde z Písma vyplývá. Nekřtil je Svatý Duch, ani apoštol Pavel. Pavel na ně položil ruce, ale křest Duchem vykonal Pan Jehošua, přejně tak ,jak o něm předpověděl Jan Křtitel:

Matouš 3:11 … ten vás bude křtít Svatým Duchem a ohněm.

Nezaujatý člověk, který upřímně hledá pravdu může ihned rozeznat, že Duch je Boží moc, kterou dostal Pan Jehošua, aby ji používal. Pokud by Duch Svatý měl být osobou, bylo by divné, proč by to nemohl dělat sám, ale někdo jiný by jej používal stejně jako oheň. Bůh řekl:

[CSP] Skutky apoštolské 2:17 … že vyleji ze svého Ducha na každé tělo …

a také

[CSP] Židům 2:4 za Božího spoludosvědčování znameními a divy, rozmanitými (projevy moci) a udělováním Ducha Svatého podle jeho vůle?

Umíte si představit, že by rozdělil osobu a z ní uděloval každému podle své vůle? Anebo

Numeri 11:25 a Jehova v oblaku sestoupil a promluvil k němu, a odňal z Ducha, jenž byl na něm (Mojžíšovi), a dal na sedmdesát mužů, těch starších; a za spočinutí Ducha na nich se stalo, že se jali prorokovat, ale nepokračovali.

To by přece nebylo srozumitelné pro jednoduché lidi. Při tomto obvykle věřící v trojici namítnou, že se snažíme pochopit vše rozumem. Bible však nikde neříká, že je rozum třeba vypnout a přijmout něco bez přemýšlení. To se hodí někomu jinému, abychom nezapojovali rozum.
Dále je potřeba si také uvědomit, že když se řekne „ve jméno“ nemusí to být použito pouze v souvislosti s nějakou osobou. Můžeme říct ve jménu zákona, ve jménu republiky… Proto křest ve jméno Ducha je projevem uznání, že Duch Svatý pochází z Boha a je to Boží působení v lidech. Bůh vlastně svým Duchem připomenul apoštolům vše, co je Pan Jehošua učil. Duch Svatý se nám sice může v některých částech Písma jevit, jako by byl samostatnou osobou, ale je to pouze personifikace (zosobnění). V Bibli jsou často personifikované i jiné neosobní věci, vlastnosti nebo jevy:

Matouš 11:19 … a moudrost byla ospravedlněna od svých dětí.
Genesis 4:7hřích leží u vchodu a dychtí po tobě (Kainovi)
1.Janův 5:7 Duch, voda a krev vydávají svědectví.

Není proto důvod věřit trojičnímu dogmatu. Přemýšlením o Božích pravdách s upřímnou modlitbou dojít ke správnému porozumění. Důležité věci jako ospravedlnění vírou, o vzkříšení, o soudu Bůh skrze apoštoly jasně vysvětlil. Proč by to nejdůležitější, pravdu o sobě samém nechával na těch, kteří přišli až staletí po apoštolech? Další verš, který se používá na obhajobu nauky o trojici je

2.Korintským 13:14 Milost Pána Jehošuy Krista a Boží láska a společenství Svatého Ducha se všemi vámi.

Ani tento verš nehovoří o stejné podstatě Otce, Syna a Ducha svatého. Hovoří o milosti Pana Jehošuy, kterou nám projevil, když se za nás obětoval. Dále o Boží lásce, která nám je stále projevovaná a také o společenství Ducha, kterým Bůh spojuje svůj lid do jednoho celku. Všechny tři věci milost, láska a společenství pocházejí od jednoho Boha, ale projevují se různými způsoby. Nebyl by přece problém napsat: Milost Boha Syna, láska Boha Otce a společenství Boha Ducha. Něco takového ale v Bibli nenajdete. Právě naopak. Jestli si pozorně všimnete, tak Bohem je v tomto verši myšlen pouze Otec. Synovi je přiřazena milost, Duchu společenství. Láska však není nazvána jako Otcova, ale Boží. Takže formulaci jeden Bůh ve třech osobách tento verš vůbec nepotvrzuje, ale spíše vyvrací.

Dalším textem je

1.Korintským 12:4-6 Jsou však rozličnosti darů, týž však Duch, a jsou rozličnosti služeb a týž Pán, a jsou rozličnosti působení, týž však Bůh, jenž působí všechny věci ve všech.

První část ukazuje, že různé dary v křesťanském sboru byly způsobeny jediným a tím samým Duchem a ne jinými (Duchy). Dále že Pán, kterého Bůh nad námi ustanovil je také pouze jeden. A tak samozřejmě i Bůh může být pouze jeden a ten samý. Starozákonní Bůh byl jeden a také novozákonní je pouze jeden a ten samý a nikoliv trojjediný. Závěr to jen dokresluje. On působí i ve svém Synovi a působí i v dalších následovnících pravdy. Toto všechno však působí svým Duchem, ale tento verš říká, že je to Bůh (Otec), který působí všechno ve všech. Tady vidíme, že Duch Svatý musí být součástí jeho bytosti a ne zvláštní osobou, nebo bytostí.

O textu v 1.Janův 5:7-8 jsme si říkali zde, že tento text v původních Písmech vůbec nebyl a byl tam v imputován později, aby potvrdil učení o trojici. Jen bych chtěl podotknout, že je velmi smutné, že přes to všechno, co o této vsuvce dnes už víme, že stále je tento text obsažen v jinak celkem solidním překladu CSP.

V některých knihách o trojici se setkáte i s dokazováním trojjedinosti Boha z hebrejského slova „ECHAD“, které znamená jediný anebo jeden. Trojiční věřící se snaží vysvětlit, že „ECHAD“ znamená složenou jednotu. Používají na to texty, jako je například zpráva o první lidské dvojici Adamovi a Evě:

„…a budou jedním („ECHAD“) tělem(Gen. 2:24)

Potom nám chtějí namluvit, že toto slovo použité v textu

Deuteronomium 6:4 Slyš, Isráéli: Jehova, náš Bůh, je Jehova jeden („ECHAD“);

znamená jakousi složenou jednotu. Tvrdí, že pokud by chtěl Bůh vyjádřit to, že je pouze jeden a ne z vícera osob, bylo by v textu použito slovo JACHID, které znamená také jediný, ale ve významu osamělý, izolovaný, jedinečný a v Bibli se vyskytuje pouze 8 krát. Výraz JACHID je použit například u Abrahamova syna Isáka:

Genesis 22:2 I řekl: Nuže, vezmi svého syna, svého jediného, jehož miluješ, Isáka…

Isák sice nebyl jediný Abrahamův syn, ale byl s ohledem na Boží zaslíbení skutečně jedinečný. Takže i tento argument je neopodstatněný. Co se týka slova ECHAD je potřeba si uvědomit, že plurální smysl je odvozen z hromadnosti podstatného jména a nikoliv od slova Jeden. Slovo ECHAD se nachází v henrejské části Bible asi 960 krát, ale vždy má ten samý smysl a neskývá v sobě ani náznak plurality (množného čísla). Znamená vždy jeden a nikdy ne dva anebo více. Tedy jedno tělo, jeden hrozen vína, jedno srdce. To, že se hrozen skládá z více bobulí nic nemění na tom, že hrozen je jeden. Také to, že Adam a Eva měli být jedním tělem a měli při tom každý své tělo neznamená, že byli jednou bytostí. Smysl je v tom, že měli vytvořit takový harmonický vztah, jakoby byli jedním tělem. Podobně jedním srdcem Izraele je vystihnuta jednota jejich smýšlení. Stejné je to se slovem jeden, když je použito na Boha (Deut.6:4). Není v tom ani náznak nějaké složené jednoty. Tento verš cituje i Pán Jehošua, když říká:

Marek 12:29 A Jehošua mu odpověděl: Ze všech první příkaz [je]: Slyš, Israéli: Jehova, náš Bůh, je jeden („eis“) Jehova

Ani řecké slovo „eis“, které zde evangelista Marek použil neskrývá v sobě nějakou utajenou pluralitu, ale prostě a jednoduše jeden. Kdyby to bylo jinak, Pán Jehošua by to určitě vysvětlil anebo alespoň naznačil, že je to potřeba chápat jinak.

Někteří se snaží nauku o trojici dokázat i ze situace, která nastala při křtu Pána Jehošuy. Poukazují na to, že jsou u jedné události všichni tři. Podívejme se proto blíže na zprávu z Lukášova evangelia:

Lukáš 3:21-22 A v tom, co byl pokřtěn veškerý lid, a když Jehošua byl pokřtěn a modlil se, se stalo, že nebesa byla otevřena a že na něho sestoupil Svatý Duch v tělesné podobě jakoby holubice a že z nebe zazněl hlas: Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě jsem našel svou slast.

Z této události můžeme vidět několik bodů, které nasvědčují spíše opačnému názoru, než trojičnímu vysvětlení. Nejprve si můžeme všimnout, že Otec Syna schválil svým hlasem z nebe. To je úplně v souladu s tím, že Otec, jako nejvyšší autorita poslal z nebe svého Syna, který má být mocnou autoritou, ale stále je závislý na svém Bohu – nejvyšší autoritě:

[CSP] Jan 13:16 Amen, amen, pravím vám, otrok není větší než jeho pán, ani apoštol větší než ten, kdo ho poslal.
1.Korintským 15:27-28 Pod jeho nohy přece podřídil všechny věci; když však řekne, že všechny věci jsou podřízené, je zřejmé, že kromě toho, jenž mu všechny věci podřídil. A až mu všechny věci budou podřízeny, tehdy bude i sám Syn podřízen tomu, jenž mu všechny věci podřídil, aby vším ve všech byl Bůh.

Otec toto schválení potvrdil tak, že dal, aby jeho Duch sestoupil na Pána Jehošuu způsobem, aby to Jan Křtitel mohl vidět a vydat o tomto svědectví.

Jan 1:33-34 a já jsem ho neznal, ale ten, jenž mě poslal křtít vodou, on mi řekl: Na kohokoli uvidíš Ducha sestupovat a na něm zůstávat, to je ten, jenž křtí Svatým Duchem. A já jsem uviděl a dosvědčil, že tento je Boží Syn.

Není zde však žádný záznam o tom, že Duch Svatý promluvil nezávisle na Bohu Otci. Boží Duch byl Otcovým Duchem, součástí jeho bytosti, a po křtu sestoupil na Božího Syna a sídlil v něm jako všechna plnost Božství (Kol 2:9). Všimněte si však, že předtím, než se v něm Plnosti stalo slastí v něm se usídlit (Kol 1:19) se Boží Syn za tyto věci modlil, což je akt uctívání. Když se tedy pokusíme toto vše dát do souladu s naukou o trojici vidíme, že jedna z osob trojice uctívala druhou, přičemž by ale obě měly tvořit jednu bytost. Jasný rozpor. To ještě není všechno. Podle zastánců trojice je i Svatý Duch, který ani nikoho neuctívá, ani nikdy není uctívaný, třetí osobou trojice. Tak by byla vlastně v této chvíli v nebi jedna osoba Boží trojice (Otec) a na zemi by byly dvě (Syn a Duch). V Bibli ale není jasný důkaz, že by měl být Duch Svatý další osobou. Nikde není zaznamenaná modlitba ke Svatému Duchu ani žádný rozhovor mezi Duchem a Bohem Otcem. Pouze o Bohu Otci je napsáno:

[CSP] Zjevení 15:3-4Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky, Pane Bože Všemohoucí, spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál tebe, Pane, a neoslavoval tvé jméno? Neboť ty jediný jsi svatý; všechny národy přijdou a pokloní se před tebou, protože tvé spravedlivé soudy vyšly najevo.

Je ještě někdo jiný Svatý kromě Boha Otce? Samozřejmě Svatý Duch. Ale jestli by byl Svatý Duch samostatnou osobou, byli by dva s tímto označením, a tento text ze Zjevení by byl s tímto v jasném rozporu. Písmo si však neodporuje a proto Boží Duch jako Boží moc je Svatý přesně tak jako i Otec, protože je součástí jeho bytosti.

Synova svatost je odvozená od Otcovy. Vždyť sám říkal:

[CSP] Jan 10:36 proč mně, kterého Otec posvětil a poslal na svět…

Podobně také, když řekl Pán Jehošua bohatému mládenci:

Marek 10:18 Jehošua mu však řekl: Co mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, leč jeden – Bůh.

To neznamená, že by Pán Jehošua nebyl dobrým (pozn. zde je také neskutečně skromným. Kdyby tak byli stejně skromní i ti, kteří o sobě říkají, že půjdou do nebe…). Učil se ale od Otce v nebi:

Jan 8:26 ten, jenž mě poslal, je pravdomluvný a já k světu pronáším ty věci, jež jsem uslyšel od něho.
Jan 8:28 … nic nekonám sám od sebe, nýbrž tyto věci mluvím podle toho, jak mě naučil Otec.
Jan 7:16 … Nauka má není má, nýbrž toho, jenž mě poslal.

a také za svého pozemského života:

[CSP] Židům 5:8-10 Ačkoli to byl Syn, naučil se poslušnosti tím, co vytrpěl. I dosáhl dokonalosti a stal se všem, kdo ho poslouchají, původcem věčné záchrany, když ho Bůh prohlásil za velekněze podle řádu Melchisedechova.

Všemohoucí Bůh je tedy dobrý a svatý jedinečným způsobem. On se nikdy nemusel nic učit a nikdy se nemusel ničemu podřizovat.

Zdroj