Pan Jehošua je přímo nazván bohem asi na 5 – 6 místech Bible. V hebrejských Písmech je to „ELOHIM“, a v řeckých theos. Správně tomu můžeme porozumět, když si vysvětlíme, co znamená výraz „ELOHIM“. Hebrejské slovníky uvádějí, že kořen by mohl být odvozený ze slova „být silný, vůdce, náčelník, ten kdo je v popředí“. Ten kdo je v popředí, nebo v čele je těm ostatním autoritou, a tak by sa ELOHIM dalo vyjádřit slovy „mocná autorita“.

Věřící v trojici vysvětlují, že Bůh je určitý druh a když má Syna, tak jeho Syn je stejného druhu, tedy stejným Bohem, jako Otec. Podobně, jako je lidský syn v tom samém smyslu člověkem, jako jeho lidský otec. Takovéto porozumění však má vážný problém. V Bibli jsou bohy nazýváni i lidé i andělé. Slovo bůh je proto třeba chápat také jako titul (podobně jako král nebo pán). Takto Bůh pojmenoval i lidi a anděly, aby jim dal určitou autoritu. Člověkem ale označil pouze skutečného člověka. Andělé se mohli zhmotnit do podoby člověka, ale ve skutečnosti lidmi nebyli. Pokud by někdo namítl, že určitý druh může zplodit pouze stejný druh, tak to samozřejmě nemusí platit:

Genesis 6:4 V oněch dnech byli na zemi obrové, a tak i potom, co Boží synové vcházeli k dcerám lidí a ony jim rodily. Toto jsou siláci, kteří odvždy byli věhlasní mužové.

Andělé vcházeli k lidským dcerám a ty jim rodily obry, ale ne anděly, kteří by byli schopni života v nebi. Jediný pravý Bůh je svého druhu pouze jeden. Všechny ostatní bytosti se od něj odlišují v jedné zásadní věci – mají počátek své existence. Jediný pravý Bůh je sám, který není zplozen a nemá ani počátek ani konec. Boží Syn Pán Jehošua Kristus je také svého druhu pouze jeden. On je, na rozdíl od ostatních andělů, kteří jsou také Božímy syny (Gen 6:2, Job 38:7), přímo zplozen samotným Bohem. Proto je i nazván jednorozený:

Jan 1:18 Boha nikdo nikdy neuviděl; vyjádřil ho on, jednorozený Syn, jenž je v Otcově náruči. (Etymolog. zn. slovo monogenés ‚jediný (monos) svého druhu (genos).)

Pokud by někdo namítal, že se tím myslí jeho narození jako člověka, tak podle:

1.Janův 4:9 V tomto byla Boží láska projevena vůči nám: že Bůh do světa vyslal svého jednorozeného Syna, abychom skrze něho ožili.

vyplývá, že musel být zrozen už v nebi. To, že Bůh měl Syna ještě dříve, než se narodil Marii, věděl už i král Šalomoun, když se ptá:

Přísloví 30:4 Kdo vystoupil v nebesa a sestoupil? Kdo shrnul vítr ve své pěsti? Kdo zavázal vody v šat? Kdo vytyčil všechny okraje země? Jaké je jeho jméno a jaké je jméno jeho syna, jestliže víš?

To, že už byl Jehošua dříve v nebi u Otce potvzuje i:

Jan 3:16 ano, tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby se, kdokoli v něho věří, neztratil, nýbrž měl věčný život.

Podobně byl jednorozeným nazván i Izák:

Hebreům 11:17 Vírou přinesl Abraham, jsa zkoušen, Isáka v oběť; ano, ten, jenž si přivlastnil přísliby, přinášel v oběť svého jednorozeného

protože pouze Izák byl dítětem Abrahama a Sáry. Ostatní syny měl Abraham s jinými ženami.

Vraťme se k tomu, čím to obvykle zastánci trojice zdůvodňují, že Bůh může stvořit pouze Boha. Je důležité si všimnout, že tuto argumentaci používají pouze v souvislosti s Jehošuou Kristem. Už jsme si ale uvedli, že i andělé jsou nazváni Božími syny, takže jejich Otcem je také Jehova Bůh. Ale u nich už nikdo z trojičných věřících nezastává názor, že Boží synové musí být stejného druhu jako jejich Otec. Pokud střízlivě uvažujeme, tak si nemůžeme nevšimnout, že obhajoba nauky o trojici a z toho vyplývajících souvislostí má velmi vážné nedostatky.

Někteří obhájci trojice vidí trojjedinost i ve slově Elohim, protože je to množné číslo (plurál), v tomto případě plurál majestátu (latinsky „pluralis maiesticus“). Abstraktní výrazy jsou v hebrejštině běžně v množném čísle, ale chápeme jako číslo jednotné (singulár). Když Bůh dal Áronovi Mojžíše, aby mu byl bohem „Elohim“:

[CSP] Exodus 4:16 On bude za tebe mluvit k lidu. On bude tobě ústy a ty budeš jemu Bohem.

přece nemůže znamenat, že by Mojžíš představoval nějakým způsobem trojici. Také ašdótský bůh Dágón byl jen jeden a byl označen jako „Elohim“ (1. Sam 5:7). Takto jsou jejich nesmyslné argumenty lehce vyvráceny.

Mojžíš měl být bohem (mocnou autoritou) Áronovi, když mu Bůh řekl: „On bude tobě ústy a ty budeš jemu Bohem“, a také faraonovi:

[CSP] Exodus 7:1 I řekl Hospodin Mojžíšovi: Pohleď, dal jsem tě faraonovi za Boha a tvůj bratr Áron bude tvým prorokem.

Je samozřejmé, že Áron neměl Mojžíše uctívat, ale měl před faraónem říkat pouze to, co mu bude říkat Mojžíš. Před faraonem měl být Mojžíš pro Árona mocnou autoritou (bohem), aby Áron neříkal své vlastní myšlenky. Také pro faraona neměl být Mojžíš Bohem, objektem uctívání, ale bohem ve smyslu od Boha ustanovené mocné autority, ne které bude záviset budoucnost faraona a jeho syna. Rozhodující tedy mělo být jaký postoj zaujme faraon po Mojžíšových slovech. V tomto smyslu mu byl Mojžíš bohem.

Také duchovní vůdci Izraele měli být „bohy”, tedy mocnými autoritami izraelskému lidu:

Žalmy 82:6-7 Já jsem řekl: Vy jste bohové a synové Nejvyššího, vy všichni, přece však jako lidé budete muset umřít, ano, jako jeden z vůdců padnout.

Výraz “Elohim” (bohové), kterým byly tyto autority označeny zde má tedy podobný smysl jako u Mojžíše. Jejich označení titulem „bohové“ potvrdil i Pán Jehošua, když citoval z tohoto žalmu v Janovi 10:35.

V žalmech jsou andělé nazváni „Elohim“:

[CSP] Žalmy 8:6 Trochu jsi jej omezil, aby nebyl božskout bytostí (Elohim), a korunoval jsi ho slávou a důstojností

a když se podíváme jak je tento verš citovaný v:

[CSP] Židům 2:7 Nakrátko jsi ho spostavil sníže než anděly, slávou a ctí jsi ho ověnčil a ustanovil jsi ho nad dílem svých rukou. 

zjistíme, že slovo Elohim, je zde nahrazeno slovem andělé. Andělé jsou pro lidi mocnou autoritou danou od Boha. Podle

Filipským 2:10-11 aby se při jménu Jehošuově sklonilo každé koleno bytostí nebeských i pozemských i podsvětních a každý jazyk aby vyznal, že Jehošua Kristus je Pánem k slávě Boha Otce.

se budou muset před jeho autoritou sklonit všechny bytosti, ale ke slávě Boha Otce. Je tedy autoritou všem, kromě Boha Otce, protože od Otce je mu dána veškerá pravomoc:

Matouš 28:18 A Jehošua přistoupil a promluvil k nim, i pravil: Byla mi dána veškerá pravomoc v nebi i na zemi;

Matouš 11:27 Od mého Otce mi byly odevzdány všechny věci…

Tomáš ho nazval svým bohem:

Jan 20:28 Tomáš odpověděl a řekl mu: Můj Pán a můj Bůh.

protože jej považoval za svoji přímou, od Otce ustanovenou, mocnou autoritu. Tomáš samozřejmě věděl, když chodil s Pánem Jehošuou, že Kristus adresoval své modlitby Bohu, který je větší než kdokoliv:

Jan 10:29 Můj Otec, jenž mi je dal, je větší než všichni, a z ruky mého Otce nikdo nic uchvacovat nemůže

a jak kdysi řekl Mojžíšův tchán Jithró:

Exodus 18:10-11 a Jithró řekl: Budiž veleben Jehova, jenž vás vyprostil z ruky Egypťanů a z ruky faraonovy, jenž vyprostil lid zpod ruky Egypťanů. Nyní vím, že Jehova je větší než všichni bohové, neboť ve věci, jíž se nadmuli, je on nad nimi.

což znamená, že je větší, než všichni, kteří by byli označeni výrazem „Elohim“. Pokud bychom chápali, že Pán Jehošua je Bohem ve stejném smyslu jako jeho Otec, měli bychom dva Bohy na stejné úrovni a které bysme tak museli stejně uctívat. To bychom byli v ostrém rozporu s mnohými biblickými texty, které nám říkají, že máme uctívat pouze jediného Boha. Pán Jehošua řekl satanovi:

Lukáš 4:8 A Jehošua mu v odpověď řekl: Je psáno: Budeš se klanět Jehovovi, svému Bohu, a jemu jedinému konat svatou službu. (řecky„latreuseis“ uctívat; sloužit způsobem, jak je to možné jen Nejvyššímu Bohu)

Anděl ve Zjevení řekl Janovi:

Zjevení 22:9 I praví mi: Hleď to nečinit; jsem tvůj spolunevolník, i tvých bratrů, proroků, a těch, kteří jsou bedlivi slov této knihy. Klaněj se Bohu.

Ve smyslu absolutně nejvyšší a nejmocnější autority se Bohu Otci (Jehovovi) nemůže nikdo rovnat.

[CSP] Izajáš 46:9 Pamatujte na ty první věci odedávna, protože já jsem Bůh a není nikdo jako já. 

Když Pán Jehova říká, že není nikdo Bohem jako on, tak to musí platit i pro jeho syna.

Žalmy 89:7 Vždyť kdo v oblacích je roven Jehovovi? Kdo je podoben Jehovovi mezi Božími syny?

Tuto otázku položil žalmista Étan Ezrachejský se zjevným cílem, aby ukázal, že je velký rozdíl mezi Jehovou, Nejvyšším Bohem a ostatními nebeskými bytostmi (mezi kterými byl v té době samozřejmě i Jehošua Kristus). Potvrzuje nám to ihned následující verš:

Žalmy 89:8 Bůh je strašný v společenství svatých, veliký a hrozný mezi všemi kolem sebe. 

Bůh je nade všemi. Potvrdil to i Pan Jehošua svým výrokem:

Jan 10:29 Můj Otec, jenž mi je dal, je větší než všichni, a z ruky mého Otce nikdo nic uchvacovat nemůže;

anebo na jiném místě:

Jan 14:28 Uslyšeli jste, že jsem já vám řekl: Odcházím a přicházím k vám; kdybyste mě milovali, zaradovali byste se, že se ubírám k Otci, protože [můj] Otec je větší než já.

Také Izajáš napsal:

Izajáš 40:25 Ke komu mě tedy chcete připodobňovat aneb komu mám být roven? Praví Svatý.

Tuto otázku klade Jehova izraelitům, aby si uvědomili, že proti tomuto Bohu se nemůže nikdo postavit a dosáhnout úspěchu. Nikdo z nebeských bytostí se s ním nemůže rovnat, tím méně lidé. Jediný pravý Bůh je v mnoha ohledech jedinečný.

Nemá počátek: Žalmy 93:2 Tvůj trůn je upevněn odedávna, ty jsi od věčnosti.

Všechno ví: 1 Samuelova 2:3 nechť nemnožíte řeč pyšnou, pyšnou, aby z vašich úst vycházela drzost, neboť Jehova je Bůh vědění a zlé skutky nejsou schvalovány

Jediný má nesmrtelnost: 1.Timoteovi 6:16 jenž jediný má nesmrtelnost a sídlí v nepřístupném světle, jehož nikdo z lidí neuviděl, aniž uvidět může, jemuž čest a věčná vláda. AMÉN.

Jediný je Svatý: Zjevení 15:4 Kdožpak by se tě neulekl, Jehovo, a neoslavoval tvé jméno? Ano, jen ty jsi svatý; ano, všechny národy přijdou a před tebou se pokloní, protože tvé spravedlnosti vyšly najevo.

1 Samuelova 2:2 Není svatého jako Jehova, neboť není nikoho kromě tebe, není skály jako náš Bůh;

Nejvyšší nad celou zemí: Žalmy 83:18 a nechť vědí, že ty – tvé jméno je Jehova, ty samoten jsi Nejvyšší nade vší zemí!

Jediný je hodný uctívání (svaté služby): Matouš 4:10 Tu mu Jehošua praví: Kliď se, Satane, je přece psáno: Budeš se klanět Jehovovi, svému Bohu, a jemu jedinému budeš konat svatou službu.

Už v desateru přikázání bylo jasně zakotveno:

[CSP] Exodus 20:3 Nebudeš mít jiné bohy vedle mne. 

To znamená jiné Bohy na stejné úrovni jako je jediný pravý Bůh. Slovem „Elohim“ pravý Bůh označil i jiné bytosti, aby zdůraznil jejich moc a autoritu. V poslední Mojšíšově knize je slovo pro Izrael:

Deuteronomium 4:35 Tobě bylo dáno vidět a poznat, že Jehova je Bůh a nikdo jiný kromě něj. 

To je jen další důkaz toho, že ve smyslu jakým je Bohem Jehova, už nemůže být nikdo jiný. Už jsme si ukázali, že Bible používá označení „Elohim“ i na Boží posly anděly a také na modlářské bohy, za kterými stáli padlí andělé. Jediný pravý Bůh je ale Bohem i nad nimi:

Žalmy 135:5 Já zajisté vím, že Jehova je veliký, ano, náš Pán nade všechny bohy.

Jehova je Bohem všem nebeským bytostem, proto říká žalmista:

Žalmy 136:2 přinášejte chválu Bohu bohů, neboť jeho laskavost trvá navždy

Žádná bytost nemůže být Bohem v takovém smyslu, jako je Otec Jehošuy Krista. On je Bohem i těm, kteří jsou nazváni „Elohim“. Podívejme se ještě na tyto verše:

[CSP] Žalmy 86:10 protože jsi veliký a konáš divy; ty jediný jsi Bůh!

2 Královská 19:15 Pak se Chizkijáš modlil před Jehovou: Jehovo, Bože Izraele, sedící na cherubech, ty jediný jsi Bůh nad všemi královstvími země; ty jsi učinil nebesa i zemi.

2 Samuelova 7:22 proto jsi veliký, Jehovo, Bože, a podle všeho, co jsme svýma ušima uslyšeli, není tobě podobného a není Boha mimo tebe.

Z těchto veršů jasně vyplývá, že Jehova je jen sám, kterým je Bohem v absolutním smyslu, je jednou bytostí a jednou osobou. Také Nová smlouva dělá rozdíl mezi Bohem a Synem. Pan Jehošua řekl Marii Magdalské po svém vzkříšení:

Jan 20:17 Jehošua jí praví: Nesahej na mne, neboť jsem ještě k svému Otci nevystoupil, ubírej se však k mým bratrům a pověz jim: Vystupuji k tomu, jenž je můj Otec a váš Otec a můj Bůh a váš Bůh.

Jak by mohl být vzkříšený Syn Boží stejným Bohem, jako jeho Otec, když Otce nazývá „můj Bůh“? Pokud by chtěl někdo namítnout, že Syn Boží je roven Otci až když se posadil po jeho pravici, tak můžeme vidět, že v knize Zjevení, když už Syn seděl po Otcově pravici, říká sboru ve Filadelfii:

Zjevení 3:12 Kdo vítězí, učiním ho sloupem v chrámě mého Boha, i nevyjde již nikdy ven a napíši na něho jméno mého Boha a jméno města mého Boha, nového Jerúsaléma, – to je to, jež sestupuje z nebe od mého Boha, – a své nové jméno.

Vidíme, že Syn povýšený do tohoto nejvyššího postavení nazývá Otce 4 krát svým Bohem. Mezi Jehošuou a Otcem je stále zjevný rozdíl. Někteří věříci v trojici se to snaží vysvětlit tím, že Pán jehošua zůstal i nadále Synem Člověka. Pavel ale napsal křesťanům v Korintu:

1.Korintským 15:50 Dím však toto, bratři: Že maso a krev nemohou zdědit Boží království, aniž zkaženost dědí nezkazitelnost.

Pan Jehošua je Synem člověka v tom smyslu, že má zkušenost lidského života a proto bude i vykonávat soud nad lidmi:

Jan 5:27 a dal mu pravomoc konat [i] soud, protože je Syn člověka.

Co se týká podstaty, je už opět duchovní, nebeskou bytostí, kterou byl i předtím, než se stal člověkem. A jako nebeská bytost má stále svého Boha, což úplně vyvrací názory, že by byl nějakou částí – osobou Boha, anebo že by se rovnal Bohu. Na vícerých místech Bible můžeme vidět, že Otec a Syn jsou jmenovaní samostatně vedle sebe, přičemž je to až poté, co Syn zaujal své původní postavení. Ale Bohem je nazýván pouze Otec:

Efezským 1:3 Veleben budiž ten, jenž je Bůh a Otec našeho Pána Jehošuy Krista, jenž nás požehnal každým duchovním požehnáním v nebeských místech v Kristu

Efezským 1:17 aby vám Bůh našeho Pána Jehošuy Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení v plném poznání jeho;

2.Korintským 1:3 Veleben budiž ten, jenž je Bůh a Otec našeho Pána Jehošuy Krista, Otec slitování a Bůh všeho povzbuzení,

1.Timoteovi 5:21 Zapřísahám tě před Bohem a Kristem Jehošuou a vyvolenými anděly, abys bez předsudku tyto věci zachoval a nic nekonal podle osobní náklonnosti.

Píše se zde o Bohu, jako samostatné bytosti, také o Jehošuovi Kristu, jako o další bytosti. V Timoteovi také o andělech. Nic nenasvědčuje tomu, že by měl být Pán Jehošua tím samým Bohem, jako Otec. Spíše naopak. Ten, kdo je tu označen jako Bůh, je jasně oddělený od Krista.

Pořádek v autoritách popisuje Pavel:

1.Korintským 11:3 Chtěl bych však, byste věděli, že každého muže hlavou je KRISTUS, hlavou ženy však muž a hlavou KRISTOVOU Bůh.

Který Bůh je hlavou Krista? No přece ten jediný pravý Bůh, který je Kristovým Otcem. Nemůžeme ale říct, že Bůh je hlavou Otce, protože pouze Otec je tím Bohem. Kristus nemůže být tím samým Bohem jako Otec, protože pak by byl sám sobě hlavou a tak by si Bible zjevně protiřečila. Podobný výsledek nám vyjde, když se zamyslíme nad tím, co je napsáno v:

Koloským 3:1 Jestliže jste tedy byli spolu s KRISTEM vzkříšeni, usilujte o věci, jež jsou nahoře, kde KRISTUS sedí na Boží pravici;

Pokud by byl Jehošua tím samým Bohem, jako ten, po jehož pravici sedí, musel by sedět po pravici sebe sama. Takto můžeme velmi jasně vidět nesmyslnost nauky o trojici. V dopise Židům je napsáno:

[CSP] Židům 9:24 Neboť Kristus nevešel do (svatyně udělané lidskýma rukama, která je předobrazem té pravé), nýbrž do samého nebe, aby se nyní za nás ukázal před Boží tváří.

Kristus logicky nemohl být tím, před kým se ukázal. On se ukázal před tváří Boha, který je jinou bytostí než Syn. Kristus předstoupil před Boha Otce jako před někoho, kdo má vyšší autoritu a kdo měl přijmout jeho oběť. Proto  je v dopise Filipským napsáno:

Filipským 2:9 Proto ho také Bůh nadmíru povýšil a udělil mu jméno, jež je nad každé jméno.

Pokud by byl Kristus všemohoucím Bohem musel by jím být stále bez nějaké přestávky, tedy jako duchovní bytost v nebi, tak i jako člověk na zemi. A podle výše citovaného verše by zastáncům trojice při jejich uvažování vznikl velký problém, protože Všemohoucího Boha už není možné povýšit. Pokud by tedy byl Syn plně Bohem jako jeho Otec, jeho povýšení by bylo už jen nad Otce. A to je nesmysl. Poslední kniha Bible začíná:

[CSP] Zjevení Janovo 1:1 Zjevení Jehošuy Krista, které mu dala Bůh, saby svým otrokům ukázal, co se má brzy stát. (On to prostřednictvím svého anděla) naznačil svému otroku Janovi.

Pokud by byl Jehošua Kristus tím samým Bohem nepotřeboval by, aby mu Bůh dal zjevení. Takto vidíme, že Bohem je zde myšlen pouze Otec, od něhož záviselo, aby dal zjevení svému Synu Jehošuovi, aby to on (Syn) zase ukázal svým služebníkům. Zjevení, řecky „apokalypsis“ je odhalení něčeho, co není známé. Pokud by byl Syn tím samým Bohem jako Otec, věděl by všechno co ví Bůh a Bůh Otec by mu nemusel dávat nějaké odhalení nebo zjevení. Už jen tím, že mu ho dal je nám ukázáno, že je mezi nimi rozdíl.

Pan Jehošua je také nazvaný bohem (Iz 9:6, Jan 1:1 a 18, 20:28). Je však mocnou autoritou z pověření Boha Otce:

Matouš 28:18 A Jehošua přistoupil a promluvil k nim, i pravil: Byla mi dána veškerá pravomoc v nebi i na zemi;

Jan 10:29 Můj Otec, jenž mi je dal, je větší než všichni, a z ruky mého Otce nikdo nic uchvacovat nemůže;

Podobný obraz máme, když dal faraon Josefovi vládu nad celým Egyptem:

Genesis 41:40 Ty budeš nad mým domem a na tvůj rozkaz se bude chystat všechen můj lid; jen o trůn budu větší než ty.

Faraon byl stále ve vyšším postavení než Josef. Tak jako Bůh nechá vládnout Pána Jehošuu po dobu tisíciletého království nad celou zemí, ale Bůh stále zůstane jeho Bohem, protože výsledky kralování odevzdá Kristus jemu:

1.Korintským 15:24 potom konec, až bude království odevzdávat tomu, jenž je Bůh a Otec, až všechnu vládu a všechnu vrchnost a moc zruší.

1.Korintským 15:27-28 Pod jeho nohy přece podřídil všechny věci; když však řekne, že všechny věci jsou podřízené, je zřejmé, že kromě toho, jenž mu všechny věci podřídil. A až mu všechny věci budou podřízeny, tehdy bude i sám Syn podřízen tomu, jenž mu všechny věci podřídil, aby vším ve všech byl Bůh.

Vidíme, že Synovi Otec vše podrobí, kromě sebe samého. Všemohoucí Bůh nemůže být nikdy nikomu podroben. Naopak Syn se i ve svém nejvyšším postavení podrobí Otci. Také jemu bude Bůh vším, tedy Bohem a objektem uctívání. Boží Syn tedy není Všemohoucím Bohem. Věřící v trojici tvrdí, že Pan Jehošua, když byl na zemi, byl v jedné osobě Bůh i člověk. Slovem Bůh samozřejmě myslí Boha v tom smyslu, jako je Bůh Otec. A vyvstává hned další problém. Když byl Kristus na poušti, tak jej pokoušel satan:

Marek 1:13 i byl v pustině čtyřicet dní, jsa pokoušen od Satana, a byl se zvířaty a obsluhovali ho andělé.

ale Jakub píše:

Jakubův 1:13 Nechť nikdo, jsa pokoušen, neříká: Jsem pokoušen od Boha; Bůh přece nemůže být pokoušen zlými věcmi a sám nikoho nepokouší.

Pokud byl tedy Jehošua Bohem, proč satanovi odpovídal jako člověk? Neřekl, že mým slovem bude člověk živ, ale

Lukáš 4:4 A Jehošua k němu odpověděl, pravě: Je psáno: Ne pouhým chlebem bude člověk žít, nýbrž každým Božím slovem.

Také u dalších dvou pokušeních odpověděl, jak by se měl člověk chovat vůči Bohu:

Lukáš 4:8 A Jehošua mu v odpověď řekl: Je psáno: Budeš se klanět Jehovovi, svému Bohu, a jemu jedinému konat svatou službu.

Lukáš 4:12 A Jehošua mu v odpověď řekl: Je řečeno: Nebudeš pokoušet Jehovu, svého Boha.

Satanovi dal tímto najevo, že se nedá přemluvit k nějaké neposlušnosti vůči Bohu, ale jako správný Izraelita se bude držet toho, co je napsáno v Zákoně. Nešlo tedy o konfrontaci padlého anděla s druhou osobou Boží trojice (Bohočlověkem), ale s dokonalým člověkem, který dosáhl vítězství ne proto, že by sám byl Bohem, ale díky své poslušnosti Bohu. Svými odpověďmi Jehošua také ukázal, že i jiní lidé mohou odolat satanovi, pokud se nespoléhají na své schopnosti, ale na Boží slovo. To, že byl Kristus dokonalým člověkem a ne Bohočlověkem dokazuje i text:

1.Timoteovi 2:5-6 Bůh je přece jeden a prostředník Boha a lidí jeden, člověk Kristus Jehošua, jenž dal sám sebe jako výkupní náhradu pro všechny – svědectví, jež se mělo vydávat svými časy;

Tento text ani náznakem neříká o nějaké trojjedinosti, ani o Kristu jako samotném Bohu, ale velmi jednoduše o tom, že je pouze jeden Bůh a jeden, který je mezi tímto Bohem a lidmi prostředníkem. A kdo je tímto prostředníkem? Text nám jasně odpovídá: „člověk Kristus Jehošua“.

Když Pan Jehošua umíral na kříži zvolal:

Matouš 27:46 okolo deváté hodiny však Jehošua silným hlasem zvolal, pravě: ÉLÍ, ÉLÍ, LAMA SABACHTHANÍ? To jest: Můj Bože, můj Bože, nač jsi mě opustil?

Ke komu by volal, kdyby byl sám Bohem? Když by byl Kristus částí anebo osobou Boha, kdo by jej opustil? Jiná část nebo osoba tohoto Božství?

A co taková bohabojnost?

[CSP] Židům 5:7 On ve dnech svého (pozemského života) s hlasitým křikem a slzami obětoval modlitby a úpěnlivé prosby tomu, který byl mocen ho zachránit ze smrti, a byl vyslyšen pro svou bohabojnost.

Bohabojnost znamená mít bázeň, úctu před Bohem anebo jednoduše bát se Boha. Kdyby byl Jehošua stejným Bohem jako Otec, před jakým Bohem by ještě potřeboval bázeň? Anebo měl bázeň pouze jako člověk? Pokud by měl mít bázeň před Bohem, který je trojjediný, dokážete si představit, jaký nesmysl by se z toho dal vyvodit? Bál by se sám sebe. Při střízlivém uvažování musí člověk vidět, že něco nesedí. Nauka o trojici nemůže být pravdou o Bohu. Pan Jehošua je bohem, ale ve smyslu označení autority a moci, podobně jako Mojžíš, izraelští vůdci a andělé, jen samozřejmě s daleko vyšší pravomocí. Bůh Otec je ale sám Všemohoucím a Nejvyšším Bohem. Proč Syn není nikdy označen jako Nejvyšší? Protože je „Synem Nejvyššího“ (Luk 1:32) a to je rozdíl.

I po vzkříšení a usednutí po Boží pravici je Kristus Bohu Otci stále podřízený:

[CSP] 1 Korintským 8:5-6 Neboť i když jsou takzvaní ‚bohové‘, ať už v nebi nebo na zemi — jakože jsou mnozí ‚bohové‘ a mnozí ‚páni‘ — my máme jediného Boha, Otce, od něhož je všechno a pro něhož jsme my, a jediného Pána, Jehošuu Krista, skrze něhož je všechno, i my jsme skrze něho.

Člověka, jako i vše ostatní, stvořil Bůh skrze svého Syna. Proto jedině Bůh Otec je pojmenován Nejvyšším Bohem (Žalm 97:9; Iz. 14:14; Dan. 3:26 a 32; 5:18 a 21; Luk. 8:28; Mar. 5:7; Sk. 7:48; 16:17; Žid. 7:1), aby bylo odlišeno jeho postavení od ostatních, kteří jsou také označeni slovem „Elohim“ (bůh). Bible to jednoznačně potvrzuje:

Deuteronomium 10:17 neboť Jehova, váš Bůh, on je Bůh bohů a Pán pánů, BŮH veliký, mohutný a hrozný, jenž nedává přednost žádné osobě, aniž přijímá úplatek

Ti bohové jsou jiné nebeské bytosti, andělé, kteří jsou podřízeni Nejvyššímu Bohu. Ani neposlušní andělé (démoni) včetně satana, které národy uctívají jako bohy, nemohou udělat nic, aniž by o tom Nejvyšší Bůh nevěděl.

[CSP] Žalmy 86:8 Mezi bohy není nikdo jako ty, Panovníku, není nic jako tvé skutky.

Pokud by byl ještě někdo jiný mu roven, uvedený žalm by ztrácel smysl. Boží Syn je ale dokonalým obrazem, anebo otiskem, kopií podstaty Nejvyššího Boha:

Koloským 2:9 Vždyť veškerá Plnost Božství tělesně sídlí v něm

tedy plnost mocné autority, vůdcovské síly a vlády Nejvyššího Boha. Bůh dal svému Synu plnost svého Ducha ([CSP] Koloským 1:19 neboť se Otci zalíbilo, aby v něm přebývala veškerá plnost) aby i lidé v Jehošuově době mohli poznat Nejvyššího Boha (Matouš 12:28 Pakli však já démony vyháním skrze Božího Ducha, pak tedy na vás přišlo Boží království ). Pan Jehošua používal tuto Boží moc, autoritu přesně podle vůle Otce a uplatní ji v plné míře až mu Otec svěří vládu nad celým světem v tisíciletém království. Bůh Otec však byl, je a bude vždy postavením výše než jeho Syn Jehošua Kristus:

Jan 10:29 Můj Otec, jenž mi je dal, je větší než všichni, a z ruky mého Otce nikdo nic uchvacovat  nemůže;

Jan 17:24 Otče, pokud jde o ty, jež jsi mi dal, přeji si, aby i oni byli se mnou, kde jsem já, aby se dívali na slávu mou, již jsi mi dal, neboť jsi mě miloval před založením světa.

Zjevení 3:12 Kdo vítězí, učiním ho sloupem v chrámě mého Boha, i nevyjde již nikdy ven a napíši na něho jméno mého Boha a jméno města mého Boha, nového Jerúsaléma, – to je to, jež sestupuje z nebe od mého Boha, – a své nové jméno.

Pavel v dopise křesťanům v Římě napsal:

Římanům 15:6 abyste jednomyslně, jedněmi ústy, mohli oslavovat toho, jenž je Bůh a Otec našeho Pána Jehošuy Krista.

Jehošua Kristus tedy měl, má a bude mít svého Boha. Proto nauka o trojjediném Božství ve které jsou si všechny tři osoby jediného Boha navzájem rovny nemá biblické opodstatnění a tedy nemůže být pravdou o Bohu. I proto věřím, že je správné položit tak veliký důraz na základní pravdu původního křesťanství, že Bůh je jeden – jedna osoba!

Marek 12:28-29 A přistoupiv jeden z písmařů, jenž je zaslechl, jak spolu vedli rozpravu, a povšiml si, že jim dobře odpověděl, otázal se ho: Který je ze všech první příkaz? A Jehošua mu odpověděl: Ze všech první příkaz [je]: Slyš, Israéli: Jehova, náš Bůh, je jeden Jehova,

Jak z této odpovědi vyčíst trojjedinost Boha? A pokud by trojjedinost byla pravda, tak zde Pán Jehošua ve své odpovědi zamlčel důležitou skutečnost a to, že je pouze jeden Bůh by byla pouze částečná pravda. Ale pravda měla pro Jehošuu obrovskou cenu, takže si můžeme být jistí, že jeho odpověď byla pravdivá, že Bůh je skutečně jediný a to znamená, že je i jednou osobou.

Pokud by však i po tom všem někdo tvrdil, že Bůh je ve třech osobách, anebo trojjediný, zeptal bych se, proč potom Bůh neinspiroval některého z apoštolů, aby nauku o trojjediném Bohu jasně vysvětlil, když je to tak důležitá nauka. Měli přece přislíbeno:

[CSP] Jan 16:13 Když však přijde On, Duch Pravdy, uvede vás do veškeré pravdy…

Pavel také dosvědčil těm, které viděl naposled:

[CSP] Skutky apoštolské 20:27 neboť jsem nic nezamlčel a oznámil jsem vám celou vůli Boží.

přičemž se o trojici nebo trojjediném Bohu nezmínil ani v jednom dopise.

Kdo čte tato slova ať uváží, jestli je dobré jít nad slovo Boží a věřit naukám, které vzešly z koncilů a ne od Ducha pravdy, který vedl pisatele Bible:

[CSP] 2 Janův 1:9 Každý, kdo (zachází dále) a nezůstává v učení Kristově, nemá Boha; kdo zůstává v učení [Kristově], má i Otce i Syna.

Učení Jehošuy Krista je vlastně učení jeho Otce, když řekl:

Jan 7:16 Jehošua jim tedy odpověděl a řekl: Nauka má není má, nýbrž toho, jenž mě poslal.

Proto ten, kdo v tomto učení zůstane, bude v souladu nejen s tím, kterého Otec poslal, nýbrž i se samotným Otcem. Pokud bychom přidali něco, co Jehošua neučil už nejsme v souladu s Otcem. On je jediný pravý Bůh a Pan Jehošua není nic víc a nic méně než Boží Syn. Pokud bychom ho posunuli výše, zacházeli bychom dále a o takovém apoštol Jan napsal, že nemá Boha. Sami zvažte, zda je tak důležité o Bohu mluvit pravdu.

1.Timoteovi 2:3-5 ano, to je správné a velmi vítané před naším Zachráncem Bohem, jenž si přeje, by všichni lidé byli zachráněni a přišli k plnému poznání pravdy. Bůh je přece jeden a prostředník Boha a lidí jeden, člověk Kristus Jehošua.

Plné poznání pravdy není v tom, že by byly tři božské osoby, které jsou si navzájem rovny. Plná pravda je v tom, že Bůh je jeden a prostředník mezi Bohem a lidmi je také jeden. Pokud bychom však o prostředníkovi tvrdili, že i on je Bůh, popřeli bychom tu první a základní pravdu o Bohu, že je jeden. Už sama logika nás dál nepustí. Přijmout rovnost Boha a jeho prostředníka je nejen v rozporu s Písmem, ale i proti zdravému rozumu.

Římanům 12:1 Snažně vás tedy prosím, bratři, pro Boží slitování, byste svá těla vydali jako živou, svatou, Bohu příjemnou obět, svou rozumnou svatou službu;

Správná víra není proti rozumu a rozum není proti víře. Oboje musí být v souladu, jinak nemůžeme získat pravé poznání o Bohu a jeho Synovi. Apoštol Jan napsal:

1.Janův 5:20 a víme, že přišel Boží Syn a dal nám porozumění…

Jan nenapsal, že by nám dal k tomu pocity, vidění anebo jiný prostředek, ale „rozum“ („porozumění“, řecky „dianoian“). A v Matoušovi 22:37 Pan Jehošua říká: „Budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celým svým rozumem“. Zde opět vidíme, že Bůh nám dal i rozum, abychom jej používali a radovali se jak z Božího zjevení, tak i ze správného porozumění Božího slova.

zdroj